NETRADIČNÍ SBLÍŽENÍ POD PRAŽSKÝM PŮLMĚSÍCEM

Lucie Němečková

Festival Nad Prahou půlměsíc, propagující už devátým rokem zejména divadelní kultury a literatury Blízkého východu, přinesl loni v listopadu v rámci svého „off-programu“ dvě novinky. Projekt bytového divadla DOMA a paradivadelní dny otevřených dveří na arabských velvyslanectvích v Praze, pod názvem EMBASSY TOUR.

Host jako most

Divadelní divák je v české tradici většinou role pasivní. Koupíte si vstupenku, pěkně se oblečete, v hledišti se schováte do anonymity sálu, na konci zatleskáte a jdete domů. A herci? Celou dobu ozářeni reflektory vlastně ani nevidí, pro koho skutečně hrají. To se v bytovém divadle stát nemůže! Herec i divák se stávají aktivnějšími účastníky celého setkání.

Většina lidí má pojem bytové divadlo spojené především s bývalým režimem, kdy se stalo symbolem vzdoru proti zmaru doby. Ovšem bytové divadlo se hrálo v měšťanských salonech či šlechtických sídlech už od 18. století. Za druhé světové války bylo součástí odporu proti nacismu. Dnešní důvody pro tuto specifickou neveřejnou formu prezentace umění nejsou již vypjatě politické, spíš ekonomické či umělecké. Jaké byly motivace dramaturgie orientálního festivalu? Řekněme umělecko-sociologicko-osvětové.

Festival oslovil tři umělce, kteří do České republiky přišli z různých zemí. Herečka a režisérka Azadeh Mohammadi představila svou „stand up comedy“ My Pink Labyrith na téma hovorů s matkou o tabuizovaném tématu, kterým je – nejen v Íránu – ženská sexualita. Performer Husam Abed vyprávěl prostřednictvím netradičního loutkového představení, jehož vrcholem bylo malé kulinářské překvapení, příběh vlastní rodiny, která byla donucena opustit svou vlast, Palestinu. Hudebník a básník Marwan Alsolaiman ze Sýrie hraje na arabskou loutnu, zpívá arabské písně a rád si hraje s češtinou. Jeho příspěvek se proto jmenoval Host jako most aneb Čeština trochu jinak. Svým názvem trefně vyjádřil smysl celé akce. Totiž sklenout mosty mezi lidmi z různých kultur, mezi těmi, co si říkají domácí a těmi příchozími.

Odemknutí třinácté komnaty

Propojování kultur a ono budování mostů mezi zeměmi mají oficiálně v popisu práce jednotlivá velvyslanectví. Ta však většinou připomínají třinácté komnaty z pohádky. Opevněné, ukryté před zraky veřejnosti, tajemné. Představují přesto jakési pomyslné ostrůvky zemí vzdálených i blízkých v naší zemi. Tato místa navštěvujeme výjimečně, většinou, když potřebujeme vyřídit víza. Na kulturně laděnou cestu Embassy Tour však návštěvníci festivalu vízum nepotřebovali. Přesto procestovali během posledního listopadového víkendu Kuvajt, Maroko a Palestinu. Hojné zájemce ve své rezidenci přijal kuvajtský velvyslanec J.E. pan Ayman Mohammad Aladsani. Vyprávěl o svojí zemi, shlédli jsme dokument o Kuvajtu, ochutnali jsme výtečné kuvajtské speciality, rázem jsme se ocitli v Kuvajtu. Odtud se do Maroka letí šest hodin letadlem, my jsme tu cestu urazili za 15min. pěšky, tedy přesněji řečeno na Marockou ambasádu, která nám neméně přátelsky otevřela své dveře. Za nimi čekala prohlídka velvyslanectví se zasvěceným výkladem o Maroku, na závěr korunovaná neodolatelným cukrovím a mátovým čajem. Ani na Palestinské ambasádě nechybělo malé občerstvení, dárky pro účastníky a především poutavé vyprávění o Palestině, doplněné tentokrát výstavou.

Tato malá festivalová setkání byla velkým gestem vzájemné vstřícnosti a otevřenosti k tvůrčímu a lidskému poznání a obohacení. Jak málo stačí k tomu, aby svět fungoval tak, jak má. Na důvěře, respektu a toleranci.

Půlměsíc na pražském nebi

Koncem listopadu se nad Prahou rozzářil půlměsíc. A také divadlo, které festivalem Nad Prahou půlměsíc v srdci Evropy – a také v Brně, Hradci Králové a Plzni – oslavuje kultury a umění Blízkého východu. Festival je v České republice jediný svého druhu.

Ve dnech 4.–30. listopadu to bylo už po deváté, co festival dal šanci zaznít neznámým hlasům ze vzdálených částí světa ve snaze znovu vybudovat ztracený most mezi kulturami a národy. Pomalu se rozrůstá a je stále barvitější, letos ve spolupráci s ambasádami Kuvajtu, Maroka, Saúdské Arábie, Palestiny, Spojených arabských emirátů a Iráku, jež festivalu poskytly nejrůznější druhy podpory a spoluúčasti. Účastníci dostali výjimečnou příležitost navštívit pražské ambasády Kuvajtu, Maroka a Palestiny, kde ochutnali arabské speciality, zúčastnili se promítání filmů, prošli se místy, kam se normální návštěvníci nepodívají, a získali informace o hostitelských zemích.

Festival začal v Divadle Na Prádle vernisáží obrazů fotografa a výtvarníka Jaroslava Pavliše inspirovaných jeho pobytem v Kuvajtu, po níž následovalo představení Arabského nedivadla českých studentů studujících arabistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Hru inspirovanou vzpomínkami středověkého arabského šlechtice a válečníka Usámy ibn Munkize Osudy arabského bojovníka s křižáky interpretovali v arabském jazyce fusha, což je klasická verze psané arabštiny, jež se velmi liší od mluvené řeči. Odvedli skvělou práci. Vědoma si toho, jak obtížný a plný nástrah tento jazyk je, neočekávala jsem tak volně plynoucí, komunikativní představení.

Jedna nebo dvě pohádky pro Alef dramatičky Kanwal Hameedové z Bahrajnu směřovaly nejen k dětskému publiku, ale i k dospělým. Vedly diváky k tomu, aby objevovali krásu ve svém nitru a méně se soustředili na materiální svět kolem. Mladí bahrajnští divadelníci vyváděli diváky z jejich komfortních intimních zón do širého světa, ukazovali, jaká nečekaná poznání a zázraky může člověk objevit, ztratí-li svůj „domov“ a pocit bezpečí a jistot a otevře-li se dobrodružství života.

Íránská umělkyně Azadeh Mohammadi se ve své one-woman show Strung-up at the border (Na skřipci na hranicích) pokusila definovat identitu člověka, nalézt a překročit hraniční čáry vymezující prostory mezi lidmi. Ukázala, že rozdílná jména, barva pleti, vzhled ani další tak často dnes zmiňované „aspekty“ rozdílných lidských identit nemají se skutečnou podstatou člověka a humanity nic společného. Jaká úleva pro mne.

Tento festival je v Česku první, který cíleně představuje umělce z Blízkého východu a poskytuje jim prostor, aby svobodně mluvili svými jazyky, aby představili svou kulturu a umění bez ohledu na původ, náboženství a zemi, ze které pocházejí. Diváci performery k mé velké radosti ohromně podporovali, byli dychtiví dozvědět se o tématech i aktérech víc, otevřeli svá srdce hlasům, které jsou v České republice málokdy slyšet. Média se převážně zabývají zápornými skutky lidí pocházejících z těchto částí světa, důležitější než konkrétní životní osudy jsou pro ně statistiky, vidí je spíše jako nežádoucí přítěž než lidské bytosti, spíše jako obtížné imigranty než zoufalé přeživší.

A tak jsem se na tomto festivalu konečně, po dvou letech pobytu v Praze, cítila dobře. Jako doma. Obklopena přívětivými, chápajícími lidmi, kteří uvažují inteligentně a jsou velmi srdeční. Takoví, kteří mi nedávají najevo přezíravý nadhled či odstup nějakým lítostivým slovem či pohledem, ale dodávají mi odvahu, abych pokračovala ve své profesní kariéře a životě v České republice. Abych byla aktivní součástí této společnosti.

Zeina Kanawati
Autorka je syrská novinářka žijící v Praze. Z angličtiny přeložila 
Jana Soprová, upravil hul.

  • Autor: Zeina Kanawati

  • Publikováno: 14. prosince 2017, Divadelní noviny